A sny se plní……. Sudbury!

Dnes je to více než týden, kdy se mi splnil jeden ze snů o svobodném vzdělávání. To bylo tak… V půlce května jsem odcestovala za svojí kamarádkou, která žije poblíž Bostonu. No a kousek od Bostonu se nachází Sudbury Valley School – demokratická škola, která je pro nás velkým zdrojem inspirace a v mnoha ohledech pozitivním vzorem. Škola funguje už od roku 1968 a po jejím vzoru vznikají Sudbury školy po celém světě. Když mi můj manžel navrhnul, abych do školy napsala a zeptala se, zda je můžu přijít navštívit, byla pro mě tato představa velkým vystoupením z komfortní zóny. Něco jako napsat celebritě, kterou celý život obdivujete a najednou ji budete mít tak blízko, že se jí můžete dotknout. S mailem na Sudbury jsem tedy dost dlouho otálela, až jsem se týden před odjezdem odhodlala jim napsat. Odpověď přišla brzy – velmi slušně mi sdělili, že podobných žádostí dostávají stovky a nemohou jim vyhovět. Tak trochu se mi i ulevilo, zkusila jsem to, nevyšlo to, co se dá dělat.

Když jsem ale přiletěla do Bostonu, stejně mi to nedalo a rozhodla se kolem školy projet a pokud to bude možné, tak se u školy alespoň vyfotit. Tak jsme cestou na nakupovací výlet udělaly malou zajížďku k Sudbury. A najednou jsem byla TAM, před branami Mekky, a bála jsem se dovnitř. I když nám tento výlet vyšel na neděli, ve škole evidentně někdo byl, svítilo se tam a kouřilo se z komína. Hlavou mi ale běžela odpověď z mailu a rozhodla jsem se respektovat informaci ze Sudbury. Sedla jsem tedy zpět do auta a vydaly jsme se na cestu. To už se ale do mě pustily kamarádky v autě, že je přece škoda to nezkusit, co se mi nejhoršího může stát (no tak třeba by mě mohli vyhostit za vstup na soukromý pozemek, že J ) a podobně.  A to byl klíčový moment celého příběhu, kamarádka Jitka otočila auto a slíbila, že půjde dovnitř se mnou. Když jsme opět zaparkovaly u školy, přijelo ještě jiné auto, z kterého vystoupila mladá slečna. Daly jsme se s ní do řeči, zjistily jsme, že jede právě k maturitě do Sudbury a nedoporučila nám chodit dovnitř, že tam dnes stejně není nikdo, kdo by se nám mohl věnovat. Chvíli jsme ještě nejistě přešlapovaly před školou, ale zvědavost nakonec zvítězila a vstoupily jsme dovnitř. Obdivovala jsem šatnu i kuchyň, která byla hned za dveřmi, protože jsem si byla vědomá toho, že je to možná to jediné, co ze Sudbury uvidím. Jít dál dovnitř, na to už ani jedna z nás neměla odvahu. V tom se ale na schodech ozvaly kroky a my jsme začaly panikařit. Jitka mi oznámila, že teď jsem na řadě a mluvit budu já. Objevil se starší pán, který se nás celkem přirozeně zeptal, co tady děláme. Tuto část mám trochu v mlze, ale vybavuji se něco o once in a lifetime opportunity to visit your school, great inspiration for us atd. Pán si vzpomněl, že mi odpovídal na e-mail a podivil se, že jsem i tak přišla. Nejdříve řekl, že nás opravdu nemůže pustit dovnitř, když už jsem se otáčela, že tedy odejdeme tak řekl: „ It is against all the rules, but come in.“

IMG_5974

 

Následovaly jsme tedy pána nahoru do kanceláře, já jsem nebyla schopná slova. Znáte takový ten pocit jak se zpomalí čas a vy vnímáte každý detail všeho kolem Vás? Tak to se mi přesně dělo. Jitka zatím nezávazně konverzovala s pánem. Vypadalo to asi takhle:

Jitka: A jak dlouho tady pracujete?

Pán: Asi 50 let.

Jitka: Ahaaa, takže úplně od začátku?

Pán: Tak nějak.

Jitka: A jak se jmenujete?

Pán: Daniel Greenberg

IMG_5965

A v tu chvíli jsem šla do kolen. Umíte si představit, že celý život obdivujete třeba Brada Pitta, pak ho potkáte a nepoznáte? Daniel Greenberg, zakladatel Sudbury, si tady se mnou povídá a vůbec nevypadá jako celebrita. Daniel pak pokračoval v tom duchu, že je dost starý na to, aby šel do důchodu. Zatím se ale každý den vzbudí a těší se na to, jak se setká se šťastnými dětmi, s kterými může tvořit školu. V tomto okamžiku jsem se rozplakala. Potkat někoho, kdo s Vámi sdílí vášeň a už 50 let ukazuje, že svobodné vzdělávání má smysl. Tohle překonalo všechny kilometry, kulturní prostředí či věk, které by nás mohly rozdělovat. Tohle byla ta největší dávka energie, jakou jsem kdy dostala pro náš záměr vytvořit svobodné prostředí, ve kterém děti rostou v souladu samy se sebou. Pak jsme dostaly možnost krátce si prohlédnout jedno patro školy a ještě si chvíli popovídat s Danielem a další zakladatelkou Mimsy, která ocenila to, že jsem se rozhodla „neposlechnout“ jejich pravidla a v Sudbury se skutečně ukázat. Bavili jsme se o tom, jak se neustále setkávají s rodiči, kteří nevěří, že život může být především o osobním štěstí. O tom jak takové uvažování vypovídá především o rodičích samotných. O tom jak je důležité vytrvat ve svojí víře v tento typ vzdělávání a neuhýbat z vybraného směru. Na cestu jsem ještě dostala několik knih o Sudbury modelu – jak takovou školu založit, jak ji provozovat, jak se vede absolventům takových škol – zkrátka vše, co jste chtěli vědět o Sudbury a báli jste se zeptat. No a jako třešnička na dortu už přišlo jen pozvání do Sudbury. Tak na podzim se tam snad opět podíváme a uvidíme to všechno na vlastní oči.

Ještě nevěříte, že sny se plní?

IMG_5967

Chci moc poděkovat za to, že mi ke splnění tohoto snu pomohl v první řadě manžel Martin, který mě na tuto myšlenku navedl. Následně kamarádky, které mě přivedly k tomu, že se máme do školy vrátit. Jitce, že šla se mnou dovnitř, protože sama bych to nikdy nedokázala. A Verče s druhou Jitkou, že vydržely na nás čekat v autě, úplně v něm promrzly a ani jednou mi to nevyčetly. J A taky sama sobě, že jsem si opět potvrdila, že vykročení z ulity komfortu vždycky stojí za to.

Iva Slováková

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *